| | 26.6.2018 | Medical Tribune Strana 1 B1 -Informace, excerpta, zajímavosti | | | Doc. MUDr. Leoš Heger, CSc., MUDr. Miroslav Šercl, CSc. | | | ... vynikající dostupnost – moderní CT přístroj je nyní v každé větší nemocnici. Prof. MUDr. Jan Daneš, CSc., Radiodiagnostická klinika 1. LF UK a VFN v Praze, člen výboru Radiologické společnosti ČLS JEP Vyšetření CT je dnes zlatým standardem Dnešní přístroje výpočetní... |
| | 27.6.2018 | Moderní řízení Strana 25 Restart | | | Jana Horká | | | ... na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Pracovala v Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze, v Mikrobiologickém ústavu AV ČR v Praze a na 1. lékařské fakultě UK v Praze. Převážnou část své kariéry se věnovala biologickým procesům týkajícím se nádorových a degenerativních... |
| | 25.6.2018 | Practicus Strana 21 Zpráva z tiskové konference | | | | | | ... a narůstá invalidita,“ vysvětlila prof. MUDr. Eva Kubala Havrdová, CSc., vedoucí lékařka Centra pro demyelinizační onemocnění Neurologické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze. S léčbou je nutné začít co nejdříve U roztroušené sklerózy je důležité, aby byla diagnostikována co nejdříve,... |
| | 25.6.2018 | Practicus Strana 26 Aktuality | | | | | | ... Sledujeme to v západním světě a Česká republika není výjimkou,“ konstatuje primář Neonatologického oddělení Gynekologicko-porodnické kliniky VFN a 1. LF UK, prof. MUDr. Richard Plavka, CSc. Zásadní je, aby se dostala rodička do specializovaného centra Pro zdraví novorozenců a rodiček... |
| | 26.6.2018 | aktualne.cz Strana 0 | | | Lukáš Prchal, Markéta Šrajbrová | | | ... není a neměla by být standardní péče," řekl redakci Marx. Podobný názor zastává i přednostka Ústavu veřejného zdravotnictví a medicínského práva 1. lékařské fakulty Jolana Těšinová. "Proleženiny pacient mít nesmí. V nemocnici k nim dojít nemá. Pokud se proleženiny objeví, jde o selhání... |
| | 26.6.2018 | faei.cz Strana 0 | | | Petr Starý | | | ... sklenic. „Pití alkoholu u nás není jen široce tolerované, je považováno za součást národní identity a kultury,“ uvedl přednosta kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice Michal Miovský. Psychické potíže mnohdy předcházejí Podle Národního... |
| | 26.6.2018 | zdravotnickydenik.cz Strana 0 | | | Michaela Koubová | | | ... také výjimečnost a specifičnost případů, kdy nelze postupovat paušálně,“ vysvětlila přednostka Ústavu veřejného zdravotnictví a medicínského práva 1. LF Jolana Těšinová. V případě úhrady přípravku Perjeta přitom byla specifičnost podle Těšinové dána tím, že šlo o těhotnou pacientku a soud... |
Čtyřicáté výročí prvního CT přístroje v Československu | | Téma: 1. Lékařská fakulta | | 26.6.2018 Medical Tribune Strana 1 B1 -Informace, excerpta, zajímavosti | | Doc. MUDr. Leoš Heger, CSc., MUDr. Miroslav Šercl, CSc. | V roce 1978 byl ve Fakultní nemocnici Hradec Králové uveden do provozu první výpočetní tomograf (CT) v tehdejší ČSSR. Stalo se tak díky úsilí prof. Steinharta, přednosty Radiologické kliniky LF UK, které podpořil zakladatel hradecké neurochirurgie akademik Rudolf Petr.
Konec 70. let stále ještě nesl stopy normalizačních kroků po sovětské okupaci země v r. 1968, ale běžný profesní život v akademické medicíně se již opět snažil v rámci možností držet krok s vývojem na Západě. Rentgenologie byla tehdy zaměstnána především snímky skeletu a plic a vyšetřováním zažívací trubice pomocí kontrastního barya, kterému začínala díky optickým vláknům a studenému světlu v rukou gastroenterologů konkurovat endoskopie. Největší rozvoj RTG zobrazování se odehrával zdokonalováním angiografických technik, které posunuly neurodiagnostiku, umožnily první intravaskulární zákroky a přinesly rutinní kinematografické záznamy při koronarografiích a kardioangiografiích. Klasická rentgenologie v té době měla výrazné limity v zobrazování měkkých tkání, které na snímcích splývaly do jedné šedé plochy. Nativně byly viditelné pouze vzduchové bubliny a za dobrých technických podmínek nejvýše tukové struktury. Většina důležitých oblastí tak byla přijatelně zobrazitelná jen pomocí kontrastních látek, které absorbují záření, popřípadě po insuflaci plynem. Nejčastější insuflační metodou byla pneumoencefalografie, která zobrazovala mozkové komory a byla bohatě využívána v neuroradiologii.
Zlepšování přímého RTG rozlišování měkkých tkání bez použití kontrastní látky začalo technologickým vylepšením v oblasti mamografie, ale šlo ještě klasickou cestou rentgenka – film. Ve stejné době se však začínaly rodit fyzikálně odlišné způsoby zobrazování. Nejprve to bylo vyšetřování ultrazvukem, které sice v akademických plenkách sotva hrubě zobrazilo hlavičku plodu v děloze, ale díky rychlému technickému zdokonalování se okolo r. 1978 již stalo běžnou součástí abdominální diagnostiky. A právě v tomto období, začátkem 70. let, se objevilo CT, jehož zavedení celou revoluci v rentgenologii výrazně urychlilo tím, že dovolilo mnohem dokonaleji přímo zobrazovat nejprve mozek a postupně další orgány.
Technické začátky CT a role prof. Steinharta
Zobrazování výpočetní tomografií vyšlo ze skenování tenkým RTG paprskem kolmo na dlouhou osu těla a měření absorpce záření protilehlým detektorem. Během vyšetření proběhne velký počet takovýchto měření a každé určí hodnotu sumované absorpce tkání, kterými paprsek prošel. Rentgenka s detektorem se okolo těla otáčí a ze změřených hodnot z různých směrů je možno složitým výpočtem získat hodnoty dílčí absorpce záření v jednotlivých (tj. nesumovaných) elementech uvnitř těla, které jsou převedené na digitální obraz příčného řezu. Až později byl RTG paprsek rozšířen na vějíř, detektorů přibylo a skenování se zrychlilo.
Již první klinický prototyp CT, který byl zkonstruován v r. 1972 pro vyšetření mozku, přinesl doslova senzaci a přístroje se medicínsky i komerčně velmi rychle ujaly. Z dnešního pohledu ještě značně neostré snímky dokázaly od samého začátku mnohem lépe než klasický rentgenogram rozlišovat denzitu různých měkkých tkání a odlišit od sebe např. šedou a bílou hmotu mozkovou, krevní výrony nebo tekutinu v mozkových komorách. Přestože byl skenovací čas pro jeden řez pět minut a pacient musel mít fixovanou mozkovou část hlavy ve vodním vaku, umožnila tato první generace CT přístrojů intrakraniálně diagnostikovat expanzivní procesy a rozhodovat, který pacient potřebuje neurochirurgickou intervenci.
Přednosta Radiologické kliniky v Hradci Králové prof. MUDr. Leo Steinhart, DrSc., člen korespondent ČSAV, který byl mimořádným vizionářem a zkušeným světoběžníkem, počátky CT pozorně sledoval. Poté, co se v r. 1976 na trhu objevila druhá, vylepšená generace, schopná zobrazovat celé tělo, byl jednoznačně přesvědčen, že musí přístroj pro kliniku získat. Byl v té době již renomovanou radiologickou osobností, příznivou roli pro hradeckou nemocnici hrála i špičková úroveň zdejší neurochirurgie, založené a vedené akademikem Rudolfem Petrem, který byl myšlence CT též výrazně nakloněn. Leo Steinhart v tomto směru začal intenzivně pracovat a po návratu ze 14. světového radiologického kongresu v Rio de Janeiru v r. 1977, kdy již bylo zcela jasné, že se nejedná o žádnou slepou uličku vývoje, se tato inovace stala jeho absolutní prioritou. Správnost nastoupené cesty jasně ukázal další vývoj klinické praxe. Potvrdil ji i fakt, že britský fyzik a konstruktér CT Godfrey N. Hounsfield obdržel spolu s A. McCormackem v r. 1979 Nobelovu cenu za lékařství a fyziologii. (Při udělování prvních Nobelových cen v r. 1901 ji získal za fyziku Wilhelm C. Röntgen.)
Přístroj pro Hradec Králové byl zakoupen od firmy Siemens, která však tehdy teprve připravovala vlastní produkt, takže výrobcem byla firma Nuclear Ohio, USA. Cena byla 13,7 mil. Kčs, tehdy téměř astronomická. Akce byla navíc zatížena obtížnými úkoly jako získávání devizových prostředků, překonávání embarga na dovoz počítačových systémů z USA za tzv. železnou oponu nebo hledání nedostatkových stavebních kapacit na rekonstrukci potřebných prostor, které velkoryse poskytla Neurochirurgická klinika. Asi rok se střídaly situace, kdy byly k dispozici peníze a nebyly stavební kapacity, se situacemi opačnými, ale nakonec se vše podařilo šťastně skloubit. Mimořádné zásluhy na tom měl i „domácí“ technik kliniky Ing. Pavel Šmoranc, někdejší ředitel továrny na radary v Opočínku, kterého před normalizační klatbou zachránil Leo Steinhart a získal v něm skvělého organizátora a úporného cestovatele dveřmi a okny tehdejších úřadů. Vše nakonec úspěšně vyvrcholilo slavnostním otevřením dne 27. 6. 1978, kterého se zúčastnila ředitelka Krajského ústavu národního zdraví MUDr. Svatava Lakosilová a osobně i tehdejší ministr zdravotnictví MUDr. Jaroslav Prokopec.
Provoz prvního CT přístroje
Pořízený přístroj skenoval dvojici řezů o tloušťce 13 mm v čase cca 15 vteřin a obrazová rekonstrukce vyšetření celého mozku, které obsahovalo obvykle 8–10 řezů, trvala okolo dvou minut. Počítače zabíraly místnost velikosti většího obývacího pokoje a jejich klimatizace, která byla v tehdejší době výjimečnou záležitostí, byla v provozu poruchovější než vlastní CT. Tým byl založen na malé skupině pracovníků neuroradiologického pracoviště (doc. MUDr. Zdeněk Černoch, MUDr. Miroslav Šercl, sestra Marie Hanušová a RTG. laboranti Jaroslav Pospíšil, Ivan Vodstrčil a Luboš Křeček), ke kterým byl doplněn MUDr. Leoš Heger a postupně další spolupracovníci, sestry Marie Netíková a Eliška Špaková a laboranti Ilja Bezecný, Karel Michálek a Vlastimil Pekárek. Blízkými partnery byli i servisní inženýři Jiří Bím a Oldřich Blažek a technici Milan Rost a Oldřich Kábrt, zaměstnanci firmy Chirana Předměřice. Byli zaštítěni pravidelně přijíždějícími techniky z německého Erlangenu.
Provoz měl poměrně rychlý náběh. O vyšetření byl veliký zájem ze strany neurochirurgů i neurologů, pověst o „zázraku“ se bleskově rozšířila. Záhy se ukázalo, že vyšetřit potřebné pacienty z patnáctimilionového Československa je opravdovou výzvou. Vyšetřovací algoritmus, průchod pacientů vyšetřovnou a role každého člena týmu se postupně vyladily na optimum. V jedné směně jsme byli schopni vyšetřovat 20–30 pacientů, ale bylo to nedostatečné a brzy se přistoupilo ke dvousměnnému provozu a k pohotovostní službě v noci a o víkendech.
POKRAČOVÁNÍ NA STRANĚ B2
POKRAČOVÁNÍ ZE STRANY B1
Některé pacienty jsme nemohli vyšetřit kvůli jejich neklidu, ne vždy jsme dokázali zajistit potřebné zklidnění, nebo dokonce celkovou anestezii. Pokud se nejednalo o bezprostřední ohrožení života, měli jsme anesteziologický tým plánovaně k dispozici pouze v jednom dni v týdnu, zejména pro malé děti. Některé pacienty jsme byli nuceni odesílat nevyšetřené zpět a domlouvat náhradní termín. Protože zařízení vykazovalo Akademik Rudof Petr, zakladatel královéhradecké neurochirurgie, dlouholetý přednosta kliniky a výrazný podporovatel CT přístroje pro Hradec Králové občasné poruchy, které nebylo možno odstranit obratem, přistupovalo se i k sobotním a nedělním směnám. Bylo to náročné, ale všichni zainteresovaní si uvědomovali veliký medicínský význam nové metody a vážili si svého zapojení v čemsi neopakovatelném. Kredit kliniky v rámci ČSSR se upevnil.
Velkým problémem se ukázaly telefonáty kvůli objednání pacientů. Zejména v urgentních případech vyžadovaly rozhodnutí lékaře v CT směně a jejich počet byl takový, že je nebylo možno zvládat. Prvním řešením byla domluva s neurochirurgickou ambulancí, kde zejména MUDr. Zdeněk Mašín trpělivě telefonicky konzultoval a rozhodoval, který pacient je adeptem rychlého neurochirurgického zákroku a dostane na CT přednost. Druhou pomocí byla rada techniků, kteří doporučili, abychom telefonující odkazovali na faxovou komunikaci, která vyřizování objednávek výrazně usnadnila. De facto to simulovalo situaci, která je dnes zcela běžná v rámci e-mailového a SMS provozu.
Bylo nutno řešit i řadu provozních překážek. Nečekaně nás například zaskočil problém s výměnou rentgenek. Jejich cena okolo 1 mil. Kčs byla mimořádně vysokým nákladem, který se při vytížení přístroje opakoval každý rok. Zažili jsme i problémy se zásobováním kontrastními látkami, které byly potřebné pro diferenciální diagnostiku, a tak jsme museli po indikujících pracovištích mimo FN HK požadovat, aby si pacienti vozili potřebnou dávku s sebou. Dnes by to bylo proti pravidlům, ale v tehdejší době takovéto improvizace často pomáhaly udržet provoz, který se pohyboval na hranicích možného.
Vysoce napjatá situace trvala asi jeden a půl roku, než se v republice podařilo spustit další přístroj v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Navzdory prvotním negativním prognózám ministra Prokopce byly již začátkem 80. let CT přístroje téměř ve všech velkých spádových nemocnicích. Díky tomu se situace okolo prvního CT v Hradci Králové rychle lepšila a provoz a indikační podmínky pro vyšetření se dále postupně upravovaly. Dnes jsou CT skenery ve FN HK čtyři. CT vyšetření je naprosto běžnou záležitostí a těžko si lze bez něj představit rutinní provoz i té nejmenší nemocnice poskytující akutní péči.
Nové technologie a problémy alokace zdrojů (odbočení do současnosti)
Zavádění CT vyšetřování před 40 lety je nejen historickou zajímavostí, ale také připomíná obecné problémy, které je nutno při nedostatku zdrojů na stále se zdokonalující medicínu řešit i dnes, a to i v bohatších zemích, než je ČR. Záhy po instalaci CT v roce 1978 se ukázalo, že přes veškerá organizační opatření a optimalizaci provozu nebylo možno všem potřebným pacientům vyšetření poskytnout. Nastolilo to věčnou otázku, jakým mechanismem se pacienti, kteří nedostatkovou metodu potřebují, mají vybírat a kdo dostane ve vznikající frontě žadatelů přednost. Tento problém je eticky i politicky palčivý zejména u novinek, které jsou drahé a jejichž účinnost je nezpochybnitelná. Ty nejlepší a nejprospěšnější postupy si sice zdroje velmi rychle najdou (viz např. nástup biologické léčby v současnosti), ale vždy vzniká přechodové období, kdy nová technologie není ještě dostupná všem. Doktrína medicíny katastrof velí vybírat při nedostatku potřebných kapacit prioritně pacienty, kteří jsou v ohrožení života a mají šanci být zachráněni. V druhé řadě jsou potom pacienti, kteří mají mít největší pravděpodobnost, že využití omezených zdrojů bude v jejich případě nejefektivnější pro celou skupinu postižených. Při tomto druhém výběru však vznikají výrazné pochybnosti etického i právního rázu, obzvláště dnes, kdy je v základních ústavních principech akcentována rovnost lidských práv, zákaz diskriminace a povinnost mít algoritmy zásadních rozhodování popsané v zákonech.
V minulosti bylo možno tyto situace dočasně řešit „přidělováním“ péče. Zavádění CT se dělo v době, kdy zákony nebyly tak striktní jako dnes a nebyla ani šance rychle zvýšit počet přístrojů. Zkombinovali jsme tedy námi formulovaná pravidla se spoléháním se na morální integritu lékařů. Ze spektra vyšetřovaných se zpětně zdá, že se nám podařilo dočasně vytvořit systém, za který se snad ani z dnešního pohledu nemusíme stydět.
Systém výběru pacientů spoléhal na fakt, že jsme naštěstí měli kapacitu vyšetřit všechny akutně život ohrožující stavy, kde CT mohlo přinést zásadní rozhodnutí o dalším postupu, a to v okruhu časově postačující dopravní dostupnosti. Tyto případy měly absolutní 24h./7d. prioritu a žádného takového pacienta jsme neodmítli. Problémem zůstali pacienti, u nichž by bývalo CT prospěšné, ale bylo jich řádově více, než byla teoretická prostupnost pracoviště.
Postupovali jsme tak, že jsme zvolili jako základní spádovou oblast KÚNZ Východočeského kraje, kde pevné objednací termíny měla prakticky denně Neurochirurgická a Neurologická klinika FN HK a každý primář neurologického oddělení v kraji dostal k dispozici dva až tři termíny v týdnu. Bylo pak na postoji příslušných klinických lékařů, zda se k věci postaví férově. Pár fixních termínů dostaly i pražské kliniky a pro velké spádové nemocnice ostatních krajů včetně Slovenska jsme ponechali rezervu pro možnou domluvu. Systém postavený na plné důvěře v lékaře a jeho nestranný přístup k rozhodování by dnes byl asi zpochybňován, ale jsou situace, kdy je obtížné se bez něj obejít. Rozhodně je to i nyní právě lékař, který má o svých pacientech nejvíc informací, na jejichž základě může, byť někdy jen subjektivně, rozhodovat. Plošně hlídat, zda to dělá odpovědně, je obtížné, a proto je v dobrých zdravotních systémech morální integrita lékařů tak vysoce ceněnou komoditou.
Přínos CT pro praxi a akademický rozvoj
CT výrazně ovlivnilo diagnostické zobrazovací algoritmy. V neuroradiologii odsunulo nepříjemnou pneumoencefalografii, potlačilo mozkové scintigrafie a změnilo indikace mozkové angiografie a encefalografie. Jak se ve FN HK činnost CT pracoviště od r. 1978 postupně konsolidovala, bylo i přes výrazné přetížení přístroje možno vedle dominujících vyšetření mozku začít i vyšetřování dalších oblastí, které celotělový scanner umožňoval. Zprvu to byla obličejová oblast hlavy, kde se otevřelo široké pole pro spolupráci s oční, stomatologickou a ORL klinikou, později ostatní části těla ve spolupráci s dalšími klinikami. Než se objevily modernější přístroje, u kterých se doba skenování začala pohybovat v jednotkách vteřin, bylo relativně obtížné vyšetřovat oblast hrudníku a břicha, protože pro pacienty bylo nesnadné zadržet dech na 15 vteřin po dobu pohybu rentgenky. Nebýt však na CT obrazech dechových artefaktů, byla i u starého CT plošná rozlišovací schopnost poměrně slušná. Mj. to prokázala experimentální vyšetření psů v režimu umělé ventilace (internista MUDr. Josef Jandík), kterou bylo možno kontrolovaně přerušit, nebo vyšetření mrtvého těla, které je dnes rutinně využíváno soudními lékaři. I první nedokonalý přístroj však umožnil v břiše a hrudníku sledovat nové anatomické detaily jako např. hranice kompartmentů v břiše a retroperitoneu, které pak měly velký význam pro znalost šíření patologických změn, v tomto případě zejména u akutních zánětů pankreatu.
Za zmínku stojí spolupráce Radiologické kliniky, především MUDr. Antonína Hlavy, s televizním studiem Pedagogické fakulty HK, kde pod vedením Ing. Jindřicha Bíma vznikla série výukových filmů s RTG tematikou, které získaly několik ocenění na celostátních soutěžních přehlídkách vědeckých a populárně vědeckých filmů Academia Film Olomouc. Jeden z nich, „Počítačová tomografie“, obdržel Velkou cenu rektora Univerzity Palackého. Byl věnován i technickým principům a medicínskému významu CT zobrazování a dlouhou dobu sloužil klinice k šíření informací a popularizaci této skutečně převratné novinky.
První CT přístroj nejen proměnil řadu diagnostických postupů, ale zasáhl také do výuky na lékařské fakultě a stal se i velkým zdrojem témat pro různé výzkumné oblasti. CT jako nová vyšetřovací metoda také podnítila vlnu přednáškové a publikační činnosti ve FN HK.
Jak se CT přístroje zdokonalovaly, došlo k výraznému zkrácení skenovacích časů, ztenčení zobrazovaných řezů, zlepšení plošné rozlišovací schopnosti, snížení radiační dávky a online výpočtu obrazů včetně interaktivní trojdimenzionální rekonstrukce. To vše vedlo k rozšíření indikačních možností a s nárůstem počtu zařízení se zlepšila i dostupnost pro pacienty. Ve FN HK narostl v letech 2002 až 2016 počet CT vyšetření téměř na trojnásobek (10 400 / 28 800), a to i při faktu, že počet CT vyšetření na obyvatele je v ČR stále ještě zhruba o třetinu menší než ve většině západních zemí. Jako zajímavost lze však dodat, že využití CT už možná začíná kulminovat, a to díky faktu, že přes veškerá technická zdokonalení reprezentuje okolo 50 procent celkové zátěže populace ionizujícím zářením z lékařských zdrojů. Není vyloučeno, že ho, alespoň jako základní vyšetření mozku, stále víc nahradí dražší magnetická rezonance Vzrušující a inspirující epocha zavádění převratné novinky byla provázena také úsměvnými historkami, kdy se například (v cizině i doma) vedly lingvistické debaty o názvu nové metodiky. Ta se v začátcích objevovala pod zkratkou CAT scanning, kde A znamenalo příčný řez (axial). To bylo postupně vypuštěno, ale panovaly neshody na interpretaci C (computer/computerised/computed tomography). V Čechách jsme se dle tradice nevyhnuli prosazování varianty VT, která byla časopisecky dokonce chvíli povinná, i když se vlastně nikdy nedohodlo, zda písmeno V mělo být reprezentantem výpočetní, či výpočtové tomografie.
CT vyšetřování se nepochybně stalo převratnou a medicínský svět proměňující událostí. Z pohledu technického rozvoje byl jeho úspěch také mocným impulsem, který přinesl jednofotonovou emisní tomografii (SPECT), zobrazení magnetickou rezonancí (MR), v tomto případě s další Nobelovou cenou (R. Ernst za chemii, 1991), pozitronovou emisní tomografii (PET či PET-CT) a přechod konvenční rentgenologie z filmů na digitální zobrazování a archivaci obrazů.
***
Přinášíme zkrácený text článku, který vyšel v časopise FN v Hradci Králové SCAN. Zájemci o podrobnější historii mohou navštívit plné znění textu na adrese www.fnhk.cz/o-fakultni-nemocnici/casopis-scan
Diagnostika pomocí CT je přínosem, nenahradí ale rozvahu lékaře
Výpočetní tomografie se v ČR objevila v době, kdy jsem končil lékařskou fakultu, a znamenala pravý zlom nejen v radiologii, ale v medicíně a diagnostice jako takové. Bez CT si dnes nedokážeme představit diagnostiku celé řady onemocnění a řada oborů by bez této metody nemohla existovat. CT bylo zpočátku málo dostupné. Dnes je to ale metoda téměř stejně dostupná jako dříve RTG snímek. A v tom vidím (abych jen nejásal nad CT) hlavní úskalí. CT vyšetření totiž znamená poměrně velké ozáření pacienta. A moderní CT přístroje svádějí k tomu udělat u nemocných s neurčitými potížemi „CT vyšetření člověka“ s tím, že „uvidíme, co tam bude“. To ale devalvuje medicínu, tu medicínu, která je postavena na logickém myšlení, analýze, syntéze, dedukci a diferenciální diagnostice. V urgentní medicíně je samozřejmě výhoda CT zcela jasná. Ale už méně je jasná u těch tisíců negativních CT mozku, kdy pro jistotu u pacienta s bolestí hlavy uděláme CT, protože „co kdyby tam něco bylo“. A tak bych mohl pokračovat. Samozřejmě, že přesná diagnostika pomocí CT je obrovským přínosem pro řadu nemocných s úrazy, onkologickým onemocněním a dalšími chorobami. Jenže v začátcích byl prakticky na každém CT vyšetření nějaký nález a vyšetření byla velmi cílená. Dnes jsou tato vyšetření necílená, celotělová a častěji a častěji negativní. A tak nějak se při indikaci těchto vyšetření zapomíná přemýšlet, zvažovat radiační zátěž pacientů a myslet také na to, že takové vyšetření něco stojí. Jsem velmi rád, že jsem byl u toho, když k nám do republiky CT přišlo, mohl jsem sledovat jeho vývoj a dnes mám možnost pracovat s nejmodernějšími CT technologiemi, jako je spektrální CT. Nejsem ale technologií opilý natolik, abych zapomněl na to, že jsem především lékař. A diagnostické metody včetně sebelepšího CT nemohou nahrazovat znalosti lékaře a jeho schopnosti diferenciálnědiagnostické rozvahy. I když k tomu ty nádherné, barevné a často i 3D CT obrázky strašně svádějí.
Prof. MUDr. Vlastimil Válek, CSc., MBA,
přednosta Kliniky radiologie a nukleární medicíny LF MU a FN Brno, člen výboru Radiologické společnosti ČLS JEP V posledních letech zásadně klesla dávka záření – výhoda pro screening
Radiologie a zobrazovací metody jsou v posledních třiceti letech snad nejbouřlivěji se rozvíjejícím oborem medicíny. Existuje několik přelomových období v historii radiologie. Určitě mezi ně patří přechod na digitální zobrazení, zejména ale digitální tomografické techniky – CT a MR. Výpočetní tomografie (CT) znamenala v medicíně skutečnou kvantitativní změnu. Kdo před třiceti lety předpokládal, že během desítky vteřin bude možné vyšetřit v řezech a ve špičkové kvalitě celého člověka? První hlavové systémy se objevily v praxi už v 80. letech (např. Siretom firmy Siemens, 1975), během několika let následovaly CT přístroje pro celotělové zobrazení, po roce 1990 i nové spirální přístroje, zásadně měnící kvalitu a rychlost zobrazení. Samostatnou kapitolu dnes tvoří tzv. hybridní přístroje, kombinující detailní anatomickou vizualizaci vyšetřované oblasti a detekci metabolických změn. Každý rok přicházejí nové a nové technologie, v poslední době například vyšetřování s duální energií. CT se nyní uplatňuje v různých oblastech zobrazování, v kardiologii, angiologii, traumatologii, neuroradiologii, zobrazení hrudníku, břicha a malé pánve apod. Zásadně se v posledních letech snižuje dávka záření, což umožňuje opakovaná vyšetření u dětí či použití ve screeningu (CT kolografie, screening karcinomu plic). Obrovskou výhodu metody představuje vynikající dostupnost – moderní CT přístroj je nyní v každé větší nemocnici.
Prof. MUDr. Jan Daneš, CSc.,
Radiodiagnostická klinika 1. LF UK a VFN v Praze, člen výboru Radiologické společnosti ČLS JEP Vyšetření CT je dnes zlatým standardem
Dnešní přístroje výpočetní tomografie se značně odlišují od těch, které byly používány koncem 20. století. Předně nové přístroje získávají data výrazně rychleji. Nemocný je posunován rovnoměrně na lůžku a sběr dat probíhá kontinuálně. Na základě toposkenu je přesně naprogramována oblast lidského těla, která bude vyšetřena. Vlastní skenování probíhá velmi rychle, většinou na jeden nádech. Zvýšenou citlivostí detektorů a zavedením nových matematických postupů došlo ke snížení dávky ionizujícího záření při udržení vysoké rozlišovací schopnosti. Přístroje jsou pravidelně kontrolovány a nastaveny tak, aby poměr kvality zobrazení a dávky byl optimální. CT vyšetření je vždy cíleno na danou anatomickou oblast. Vyšetření se provádí buď nativně, či za použití kontrastních látek. Ty jsou nejčastěji podávány intravenózní cestou. Určité druhy vyšetření však vyžadují podání kontrastní látky per os, per rectum apod. Nejčastěji jsou využívány pozitivní jódové kontrastní látky. Podání kontrastní látky zvyšuje tkáňový kontrast a umožní posouzení anatomických i patologických struktur, detailní zobrazení cévního řečiště nebo například detekci místa krvácení u akutních stavů. Zvláštním typem kontrastního vyšetření je tzv. perfuzní CT vyšetření. To nejčastěji využíváme v diagnostice ischemických cévních mozkových příhod u pacientů, jejichž příznaky trvají více než šest hodin. Kontrastní CT vyšetření je také využíváno pro zobrazení trombóz, embolizací, disekcí či pro detailní zobrazení koronárního řečiště v rámci CT vyšetření srdce. Určité oblasti vyžadují specifické zpracování CT obrazu, jako například zobrazování plicního intersticia, kde je nutné provádět tzv. vysoce rozlišovací rekonstrukce pro možnost detailního posouzení přítomnosti intersticiálních plicních procesů. Pro lepší názornost se běžně provádějí počítačové rekonstrukce, tj. zobrazení v jiných rovinách než axiální, které se zhotovují na podkladě získaných axiálních dat. Stejná data mohou být využita i pro trojrozměrné rekonstrukce. CT zobrazení využíváme běžně i k navigaci drenáží patologických kolekcí, biopsii tumorů, k lokálnímu podání anestetik či radiofrekvenční ablaci tumorů. V současné době jsou CT přístroje nezbytným vybavením všech nemocnic, kde jsou léčeni pacienti s akutními stavy. V centrech nejvyšší specializované cerebrovaskulární péče, v traumacentrech a komplexních kardiovaskulárních centrech je dnes již standardem mít k dispozici dva CT přístroje, a to v přímé návaznosti na urgentní příjem tak, aby byl skutečně zajištěn nepřetržitý provoz. Část původních indikací k CT vyšetření se v tomto století přesunula k další zobrazovací modalitě, a tou je magnetická rezonance. Nicméně vyšetření pomocí CT je v dnešní době zlatým standardem pro většinu nemocných, nemělo by však nahrazovat vyšetření klinické. Jeho diagnostické možnosti se stále rozšiřují i díky možnostem rozsáhlého postprocessingového zpracování primárně získaných počítačových dat.
Prof. MUDr. Antonín Krajina, CSc., EBIR, přednosta Radiologické kliniky FN Hradec Králové, člen výboru Radiologické společnosti ČLS JEP
Foto popis| Prof. Leo Steinhart s doc. Zdeňkem Černochem, vedoucím neuroradiologického pracoviště Radiologické kliniky, a patologem prof. Antonínem Fingerlandem
Foto popis| Prof. Steinhart s Ing. Pavlem Šmorancem, inženýrem kliniky a výkonným organizátorem akce investice CT, a specialistou na nukleární medicínu doc. Kubíčkem
Foto autor| Foto archiv Radiologické kliniky
Foto autor| Foto archiv Radiologické kliniky
Foto autor| Foto archiv Radiologické kliniky
Foto popis| Rok 1979: dvě metastázy v levé mozkové hemosféře zvýrazěné po i.v. podání kontrastní látky, obklopené edémem; viditelná pravá mozková komora, levá komprimovaná
Foto popis| Rok 1980: řez hrudníkem ve výši oblouku aorty; plicní parenchym je zobrazen oproti současnému standardu jen hrubě orientačně, oboustranně jsou však patrné rozsáhlé emfyzematózní buly; v levé plíci dorzálně tumorózní pleuropulmonální masa
Foto autor| Foto archiv Radiologické kliniky
Foto autor| Foto archiv Neurochirurgické kliniky
Foto autor| Foto archiv Radiologické kliniky
Foto popis| Ovládací panel CT přístroje
Foto autor| Foto archiv Radiologické kliniky
Foto popis| První CT přístroj v Československu
Foto autor| Radiologické kliniky Foto archiv
Foto popis| Natáčení videozáznamu „Počítačová tomografie“ režisérů Antonína Hlavy a Jindřicha Bíma, oceněného Velkou cenou rektora Univerzity Palackého; MUDr. Miroslav Šercl na snímku vpravo
Foto autor| Foto archiv J. Bíma
Foto popis| Schéma pohybu rentgenky a detektorů okolo pacienta; zvláštností prvního CT přístroje byl lineární pohyb, po kterém následovala rotace o 45 stupňů; pozdější generace používají již jen plynulý rotační pohyb
Foto autor| Dobový prospekt firmy Siemens
Foto popis| Ministr zdravotnictví Jaroslav Prokopec a MUDr. Leoš Heger při slavnostním zahájení provozu CT
Foto autor| Foto archiv Radiologické kliniky
Foto popis| Obr. 1. Axiální sken pacienta se zlomeným kloubním výběžkem dolní čelisti, který je dislokovaný (označeno šipkou).
Foto popis| Obr. 2 Trojrozměrná rekonstrukce téhož pacienta znázorňující mediálně dislokovaný úlomek processus condylaris a luxaci v temporomandibulárním skloubení. Místo zlomeniny označeno šipkou.
Foto autor| 2× foto archiv Radiologické kliniky
|
| | |
CHTĚLA JSEM POROZUMĚT I LIDEM OKOLO | | Téma: 1. Lékařská fakulta | | 27.6.2018 Moderní řízení Strana 25 Restart | | Jana Horká | OLGA ŠEBESTOVÁ JANOUŠKOVÁ JE MOLEKULÁRNÍ BIOLOŽKA, KTERÁ SE NAVÍC VĚNUJE I SHIATSU A KITEBOARDINGU.
Na první pohled je patrné, že nejde o typickou vědkyni. Už proto, že nosí dredy. Říká, že ji věda pohlcuje, přesto se vždycky věnovala i jiným věcem. Spojení „paralelní kariéra“ je jí proto velmi blízké – několik aktivit spojuje bez větších problémů. „Nemám televizi, nejezdím na chalupu, nechodím do hospody. S volným časem nakládám odpovědně a pak se to do něj všechno vejde. Přitom to neznamená, že bych spala tři hodiny denně a nestarala se o rodinu. Spím normálně a někdy i uvařím,“ říká Olga Šebestová Janoušková s úsměvem.
Dvanáct let psala granty pro neziskovou organizaci Sananim, která se věnuje drogově závislým a jejich rodinám. Tomu se už dnes nevěnuje, ale začala chodit na shiatsu akademii a pomáhá manželovi s provozováním kiteboardové školy.
* Není úplně běžné, aby měl člověk s dredy dva doktoráty. Setkáváte se s předsudky?
Rozhodně to není norma, pořád je to téma. V mé současné práci se traduje hezká historka. Kolega, který seděl v komisi, jež mě před lety přijímala, byl prý mírně v šoku, když mě poprvé uviděl. Jak mi ale po čase řekl, když jsem začala mluvit, bylo to zapomenuto. Vlastně se mi nikdy nestalo, že bych byla nějak špatně vnímaná. Nicméně ve Spojených státech amerických by to ale bylo nejspíš jinak. Když jsem tam byla pracovně, měla jsem trochu problémy. Tam nosí dredy především Portorikánci nebo lidé ze slumu, ne vědci. Protože jsem ale Evropanka a byla jsem tam jen na chvíli, přešli to.
* Pojďme však k vaší práci. Výzkumy trvají většinou mnoho dní. Je trpělivost nejdůležitější vlastností vědce?
Experimenty, zvláště ty biologické, skoro nikdy nekončí jeden a ten samý den. Záleží na tom, jakou metodu výzkumu zvolíte. Když inkubujete materiál s buňkou, může se něco stát za tři, pět, ale i dvacet dnů. Takže se něco dozvíte třeba až po měsíci. Navíc, aby byl pokus relevantní, musí se minimálně třikrát opakovat. Potom se buď kruh uzavře a vy dostanete jasnou odpověď, nebo pokus naopak vyvolá další otázky. Práce vědce není jen o manuální zručnosti. Molekulární biologická práce je kombinace více věcí. Samozřejmě primárně musíte být schopná pokus provést. Musíte si všechno umět spočítat a představit si to. Spoustu věcí si taky musíte načíst v odborné literatuře. Když dojdete k výsledku, zpracujete ho do podoby např. obrazové analýzy. Takže musíte umět pracovat nejen s přístroji v laboratoři, ale i s různými počítačovými programy. Když to řeknu jednoduše, po výzkumu musíte být schopná sednout na zadek a všechno sepsat. Je to prostě multidisciplinární obor.
* Trpělivost je určitě potřeba. Co když výzkum nikam nevede, kdo ho ukončí?
Nemá to žádná pravidla a stává se, že se někdo zacyklí, a to i na roky. Proto je pro mě velmi důležité, aby kolegové v mém týmu dokázali spolupracovat. Nemusí být nejlepší kamarádi a chodit spolu po práci na pivo, od toho tu nejsme. U nás se třeba stává, že někomu něco nejde. Pak musíme zjistit, jestli je špatně nastavený celý pokus, nebo ho ten konkrétní člověk neprovádí dobře. Snažíme se, aby v týmu byli vždycky alespoň dva experti na danou metodu. Optimalizujeme podmínky, řešíme nastavení experimentů, dále pokus provádí jeden, pak např. i druhý kolega. Často tak najdeme chybu, špatné nastavení, ale někdy nikoliv a narazíme na limity, kdy zjistíme, že tímto směrem se vydat nemůžeme, je potřeba experimenty zastavit.
* Zkuste mi jako laikovi přiblížit, co přesně děláte…
Vždycky jsem se zabývala biologickými procesy, které se týkají lidských onemocnění – nádorových, degenerativních nebo neurogenerativních, a tím, jaký je molekulární základ těchto onemocnění. V Ústavu makromolekulární chemie AV ČR jsem pět let a vedu tu oddělení biologických modelů. Zabýváme se odpovědí buněk na interakci s polymerními materiály, někdy přírodními, někdy syntetickými. Laboratoř spolupracuje s řadou oddělení v ústavu i mimo něj. Většinou jsou to chemická, chemickofyzikální nebo biochemická oddělení, která vytvářejí různé typy polymerních materiálů. My zkoumáme biologické vlastnosti těchto materiálů, určených například jako doprava léčiv do nádoru či místa zánětu nebo třeba jako materiál pro reparaci poraněných tkání např. kostí, míchy či oka a podobně. Provádíme experimenty in vitro, s využitím kultivace buněk v kultivačních lahvích. Pro experimenty in vivo, s využitím zvířat, spolupracujeme s dalšími pracovišti.
* Na kolika projektech pracujete?
Náš tým je malý, pracujeme v šesti lidech. V současné době jsme zapojeni do čtrnácti grantových projektů. Společným tématem je sledování biologických vlastností materiálů, které by měl být určeny pro dopravu léčiv do cílového místa organismu nebo by měly být vhodné k reparaci tkání.
* Co se vašemu týmu podařilo už vybádat?
Musím znovu připomenout, že náš tým je především zaměřený na zavádění konkrétních metodik pro zjištění interakce polymerního materiálu s buňkou. Je to jakási první informace, jak pokračovat v optimalizaci daného materiálu a jaký může být jeho další medicínský potenciál. Průlomové objevy v našem podání znamenají malé, avšak důležité výsledky, které mohou být dále významné pro přípravu budoucích léčiv. Mám jeden moc hezký příklad. Pracovali jsme s jednou látkou, která je účinná pro léčbu HIV nebo pro překonání multilékové rezistence u nádorových buněk. Nám se podařilo objevit ještě další funkci tohoto léčiva. Když jej navážeme na polymer, tak kromě toho, že si léčivo ponechává své dosavadní vlastnosti, efektivně pomáhá vstupu polymeru do buněk. Tím může být léčba těmito polymery výrazně efektivnější s využitím menšího množství konkrétního léčiva. To jsou kouzelné okamžiky, když testujete něco, o čem už víte, že má nějakou jasnou funkci. Dáte to k buňkám, pod mikroskop a nevěříte, co vidíte.
* Jak moc může vědec hlásat do světa, na čem pracuje, aby ho někdo ve výzkumu nepředběhl?
Jde o to, jak moc prestižní výzkum děláme. Když jde o něco opravdu jedinečného, je dobré o tom nemluvit do doby publikace nebo patentu. Výzkum menšího významu zas tak tajný není. Já za sebe musím říct, že jsem daleko radši, když jsou lidé otevření, samozřejmě nemusí říkat detaily. Mám zkušenosti, že to daleko rychleji přinese výsledky. Víc hlav víc ví.
* Nosíte si práci domů?
Samozřejmě. Většinou doma píšu, opravuji články nebo zpracovávám výsledky. Projevuje se to tak, že večer sedím v posteli s počítačem na klíně.
* Spíš jsem to myslela tak, jestli máte potřebu doma o práci hodně mluvit. Když přijdete domů nadšená, že jste dala ritonavir na polymer a buňka je hodně červená (a to už jsem to hodně zjednodušila), neumím si velkou diskusi představit. Nebo se pletu?
Máte pravdu. S manželem se o mé práci bavíme, ale málo. On má své zájmy. Ne že bychom si nic neřekli, ale často je ty naše objevy potřeba přeložit do lidské řeči a to není vždy jednoduché a často to za to nestojí. Je řada jiných společných témat, kterým se můžeme věnovat. Občas, když mám něco zajímavého pod mikroskopem, tak mu například pošlu fotku, ale mé nadšení je vždy větší, protože vím, na co se koukám a co to pro nás znamená.
* Ke své vědecké kariéře jste si před třemi lety přibrala shiatsu. Jak se molekulární bioložka dostane k těmto technikám?
Vědeckou práci mám moc ráda, líbí se mi analytické myšlení, asociativní spojování a logické propojování, velmi to ctím. Ale už když jsem dodělávala doktorát, tíhla jsem i k jiným dovednostem. Nechtěla jsem pracovat jen s biologickým a biochemickým materiálem, chtěla jsem porozumět lidem kolem sebe. K shiatsu mě přivedly vlastní zdravotní problémy, potíže mých kolegů a známých. Jak člověk stárne, začne nad věcmi přemýšlet jinak. Jednoho dne jsem si řekla, celý život k tomu tíhneš a nikdy si na to neuděláš čas. Před třemi lety jsem se tomu začala intenzivně věnovat. Shiatsu je založeno na východní léčebné tradici. Jedná se o japonskou léčebnou metodu, která využívá tradiční čínské medicíny a kombinuje ji s masážními technikami a do jisté míry fyzioterapeutickými metodami práce s tělem. Shiatsu znamená v překladu tlak prsty. Tato akupresurní masážní technika pracuje s akupunkturními dráhami a body s cílem obnovit přirozený tok vitální energie a tak nastolit energetickou rovnováhu v těle.
* A co vás na shiatsu baví?
To, že efekt shiatsu na člověka je okamžitý. Práce s lidským tělem je prostě úžasná. Ono vám odpovídá. Stačí, když se dotknete partnera nebo dítěte. Vždycky dostanete zpětnou vazbu. Oproti tomu je věda podstatně víc svázaná pravidly, kterými se musím řídit. Část z nich stanovuje ústav, ve kterém pracuji, pak je tu otázka grantů a potřeb samotného výzkumu. Zároveň se potřebuji postarat o to, aby oddělní bylo vybavené materiálem, aby mělo dobrá témata, aby dobře spolupracovalo, abychom měli výsledky.
* A ještě se někam musí vejít kiting. Pomáháte manželovi s jeho školou. Co v ní vlastně děláte?
Podej, přines, přivez… Když můj muž před pěti lety školu kitingu se společníkem rozjížděl, učila jsem začátečníky. Nejdřív trénujete na suchu, na louce, pak se jde do vody, postupně se zkoušíte rozjet na prkně. Na začátku lovíte lidi z vody a rozmotáváte draky. Je to technicky dost náročný sport. V létě má škola zázemí v Německu na Rujáně. Funguje to tak, že ve čtvrtek večer se odjede, od pátku probíhá kurz a v neděli odpoledne se s klienty vracíme do Česka. Když jsem to absolvovala a pak šla hned v pondělí ráno do práce, bylo to dost náročné. Postupně jsem své výjezdy omezila na několik ročně. Koncept kurzu by měl bavit všechny, nejenom muže, kteří kurzy absolvují nejčastěji. A to je teď jedna z mých úloh. Učím často ženy, které potřebují pomalejší tempo, a taky děti, těch nám přibývá. Taky se starám o doprovodné aktivity. Když nefouká, vymyslím náhradní program, odvezu klienty do termálních lázní nebo jim třeba nabídneme paddleboard.
* Jak se vám podniká s manželem, i když to není společná firma?
Máme na různé věci odlišné názory, ale myslím, že se dobře doplňujeme. Mnohdy se neshodneme, to je pravda. On organizuje kurzy tak a tak, já bych to dělala trochu jinak. On je klidný, já občas křičím. On dokáže klienty podněcovat a burcovat, dovést je na hranici jejich možností. Díky tomu udělají velký pokrok a jsou šťastní. Já si s nimi zase umím popovídat a třeba ten den zrekapitulovat. A ještě jedna důležitá věc, bavíme se o podnikání, které je dost inančně náročné. Musíte nakoupit vybavení za sta tisíce korun. Jde to i z rodinných peněz. Jsem velmi vděčná za to, že v tomto ohledu se vždycky domluvíme.
***
OLGA ŠEBESTOVÁ JANOUŠKOVÁ ŘÍKÁ, ŽE VŠECHNO STÍHÁ HLAVNĚ PROTO, ŽE NEMÁ TELEVIZI ANI CHALUPU A NECHODÍ DO HOSPODY.
Mgr. Olga Šebestová Janoušková, Ph. D. (46)
Vystudovala molekulární biologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Pracovala v Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze, v Mikrobiologickém ústavu AV ČR v Praze a na 1. lékařské fakultě UK v Praze. Převážnou část své kariéry se věnovala biologickým procesům týkajícím se nádorových a degenerativních onemocnění. Od roku 2013 je zaměstnaná v Ústavu makromolekulární chemie AV ČR, kde vede tým šesti lidí na oddělení biologických modelů. Kromě toho více než 12 let spolupracovala s neziskovou organizací Sananim při realizaci grantových projektů podpořených ze zdrojů EU, společně s manželem se věnuje kurzům kitingu pro společnost Pegas 2000 a studuje třetím rokem akademii shiatsu, které sama praktikuje. Má dvě dcery.
Foto autor| Foto: Honza Mudra
O autorovi| Jana Horká, jana.horka@economia.cz
|
| | |
Roztroušená skleróza omezuje osobní život 96 % nemocných | | Téma: 1. Lékařská fakulta | | 25.6.2018 Practicus Strana 21 Zpráva z tiskové konference | | Příznaky není dobré podceňovat, léčba onemocnění musí začít co nejdříve
Přerušení nervových spojení, ke kterému při roztroušené skleróze (RS) dochází, má dopady také na duševní, ekonomický a společenský život lidí s RS a jejich blízkých. Společnost Roche iniciovala průzkum „MS MindSet Survey“, který shromáždil data od 3478 účastníků. Cílem studie bylo zjistit, jaké překážky brání lidem s RS v tom, aby měli kontrolu nad svým životem, a jak je nepředvídatelnost příznaků RS ovlivňuje v každodenním životě. Průzkum zjistil, že 96 % pacientů kvůli symptomům RS nebo vzplanutí onemocnění zmeškalo aktivity, jako jsou svatby, narozeninové oslavy nebo dovolené, 44 % si nevytváří dlouhodobé plány, protože nedokáže předpovědět, jak se bude cítit a 43 % nemocných kvůli nepředvídatelnosti RS omezuje své společenské závazky.1
Jedna nemoc s různými formami
Roztroušená skleróza, RS neboli „ereska“, je chronické autoimunitní onemocnění, při kterém imunitní systém napadá ochranný obal nervových vláken centrálního nervového systému a ovlivňuje schopnost nervových buněk v mozku a míše spolu vzájemně komunikovat. Průběh a příznaky onemocnění se u jednotlivých osob často liší. Roztroušená skleróza se podle postupu nemoci, četnosti atak či délky období mezi atakami dělí na tři základní typy. Toto dělení je důležité kvůli rozhodnutí o léčebném postupu a odhadu prognózy. „Přibližně 85 % pacientů postihuje relaps-remitentní forma roztroušené sklerózy, kdy dochází k opakovanému střídání příznaků nemoci a klidového období. Naproti tomu asi 10 % nemocných se potýká s primárně progresivní formou, kdy po nástupu prvních příznaků nemoci nenásleduje klidové období a u pacientů se postupně prohlubuje a narůstá invalidita,“ vysvětlila prof. MUDr. Eva Kubala Havrdová, CSc., vedoucí lékařka Centra pro demyelinizační onemocnění Neurologické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze.
S léčbou je nutné začít co nejdříve
U roztroušené sklerózy je důležité, aby byla diagnostikována co nejdříve, protože časná léčba může podstatně ovlivnit celkový průběh nemoci. Mezi rané příznaky RS patří problémy s pohyblivostí, ztráta citlivosti a mravenčení, ztuhlost, poruchy vidění, chronická únava, slabost, závratě, malátnost, později se mohou projevit potíže s ovládáním močového měchýře, problémy s myšlením a řečí. „Příznaky, které přicházejí a odcházejí nebo se vyvíjejí nenápadně a pozvolna, svádějí k ignorování. Důležité je proto na možnost RS myslet a v případě jakýchkoliv pochybností raději navštívit neurologa,“ doplnila profesorka Kubala Havrdová.
Více informací o tomto onemocnění, praktické vědomostní kvízy, pacientské příběhy i ukázky cvičení najdete na edukativní platformě www.mojemedicina.cz.
|
| | |
Šance pro nedonošené děti jsou stále vyšší, i pro ty, které neváží ani kilo | | Téma: 1. Lékařská fakulta | | 25.6.2018 Practicus Strana 26 Aktuality | | V ČR se neustále zvyšuje počet předčasných porodů, a to z původních 6 procent v roce 2002 na současných 8,3 procenta. V řeči absolutních čísel to znamená, že v roce 2002 se předčasně narodilo 5567 dětí, zatímco v roce 2014 už to bylo 9121 dětí. Asi 1,2 procenta ze všech narozených dětí je dokonce extrémně nedonošených, tedy přijdou na svět dříve než ve 28. týdnu těhotenství. Tato čísla se neliší od západního světa. Díky špičkové péči porodníků a specializovaných neonatologických center mají tito novorozenci, tj. předčasně narozené děti, vysokou šanci na normální život bez zdravotních komplikací.
Předčasný porod je defi nován jako porod do konce 37.*0 týdne těhotenství. V naprosté většině (70-80 %) se jedná o porod spontánní a jeho příčiny nejsou dosud plně objasněné. Existují některé neovlivnitelné rizikové faktory, například předchozí předčasný porod, afroamerická rasa, věk rodičky méně než 18 a více než 40 let, nízká tělesná hmotnost, špatný socioekonomický status. Mezi ovlivnitelné rizikové faktory patří především kouření, zneužívání drog, krátký interval mezi porody, chybějící prenatální péče, anémie a další.
„Tento trend určitě souvisí mimo jiné i s posouváním mateřství do vyššího fertilního věku, celkovým snížením plodnosti populace a ohromným rozvojem asistované reprodukce. Sledujeme to v západním světě a Česká republika není výjimkou,“ konstatuje primář Neonatologického oddělení Gynekologicko-porodnické kliniky VFN a 1. LF UK, prof. MUDr. Richard Plavka, CSc.
Zásadní je, aby se dostala rodička do specializovaného centra
Pro zdraví novorozenců a rodiček je zcela zásadní, aby byly pacientky s počínajícím předčasným porodem, podle příslušného stáří těhotenství, transportovány do perinatologického centra intenzivní nebo intermediární péče. Vysoce specializovaných center intenzivní péče v perinatologii je v ČR celkem dvanáct. Tím, které dlouhodobě dosahuje nejlepších výsledků je Neonatologické oddělení s jednotkou intenzivní a resuscitační péče (JIRP), jež je součástí Perinatologického centra VFN a jedním ze tří úseků Gynekologicko-porodnické kliniky VFN a 1. LF UK v Praze. K dočasnému oddálení předčasného porodu o dva až sedm dní se využívá tokolytické léčby. Neindikuje se před 24. a po 35. týdnu gravidity, její trvání nemá přesáhnout 48 hodin a slouží především k tomu, aby se získal čas pro „transport in utero“ do perinatologického centra nebo čas na podávání kortikosteroidů k indukci plicní zralosti plodu, pokud už je rodička na specializovaném pracovišti. „Vedení porodu jednočetných těhotenství se v případě polohy podélné hlavičkou neliší od vedení porodu v termínu. Způsob vedení porodu mezi týdny 22.+0 a 25.+0 volíme vždy přísně individuálně a po předchozím rozhovoru s rodičkou a jejím partnerem. Oba by měli znát významná rizika perinatální mortality a morbidity, ale vědět i o riziku vyšší mateřské úmrtnosti a důsledcích císařského řezu pro případná další těhotenství,“ dodává prof. MUDr. Antonín Pařízek, CSc., vedoucí lékař perinatologického centra.
Nejvyšší stupeň péče o nedonošené
Na Neonatologickém oddělení VFN se narodí kolem 4 800 novorozenců za rok. Svojí kapacitou a rozsahem poskytované péče patří k největším v ČR. Poskytuje péči novorozencům s velmi nízkou porodní hmotností z Prahy a středních Čech, extrémně nízkou porodní hmotností z celé ČR (pod 1000 g), kterých se zde narodí ročně 100 až 110 a dále novorozencům se závažnými zdravotními komplikacemi, například s nejzávažnějšími stupni intrauterinní plodové retardace, novorozencům matek po transplantaci orgánů či závislých na drogách.
Porody v šedé zóně a řeč nového zákona
Od dubna roku 1994 byla v celé ČR snížena věková hranice péče o nedonošené novorozence na 24. týden. V perinatologickém centru VFN se se souhlasem rodičů lékaři starají o děti narozené již od 22. týdne. V roce 2011 došlo navíc ke změně zákona. Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, platný od 8. 12. 2011 s účinností od 1. 4. 2012 nově defi noval pojmy porod a potrat. V § 82 je tato defi nice: Plodem po potratu se rozumí plod, který po úplném vypuzení nebo vynětí z těla matčina neprojevuje ani jednu ze známek života a současně jeho hmotnost je nižší než 500 g, a pokud ji nelze zjistit, jestliže je těhotenství kratší než 22 týdny. Biologickými zbytky potratu se především rozumí placenta a těhotenská sliznice.
„To znamená, i děti s porodní hmotností menší než 500 g, ale ve stáří 22+0 týdnů jsou našimi pacienty. Od roku 2010 jsme tyto děti evidovali. Období mezi 22. - 24. týdnem těhotenství se nazývá „šedou zónou“. Postup u této stále prognosticky nejisté skupiny pacientů je individuální a respektuje přání rodičů. Při získání jejich souhlasu věnujeme novorozencům plnou prenatální a postnatální péči jako u vyšších gestačních týdnů, tedy podání steroidů matkám k indukci dozrávání plic plodů, porod císařským řezem v případě ohrožení plodu, resuscitaci na sále s následnou péčí na JIRP,“ vysvětluje prof. Plavka.
Důležité minuty pro život
První minuty a hodiny bezprostředně po narození jsou pro další vývoj nezralých novorozenců velice důležité. Stabilizují se na speciálním resuscitačním lůžku s vyšším výhřevným potenciálem, kompletní monitorovací panel a ventilační přístroj usnadňují provzdušnění plic po porodu.
JIRP: Hlavní cíl je dýchání a výživa
Snahou práce specializovaného pracoviště je udržet nezralé novorozence na neinvazivní podpoře dýchání. Zároveň se okamžitě zahajuje stimulace zažívacího traktu mateřským mlékem. U extrémně nezralého novorozence probíhá postnatální zrání a dozrávání jeho orgánových funkcí v jiném biologickém „časoprostoru“ než u plodu, jenž se vyvíjí v děloze matky. Snahou neonatologů je, aby nežádoucí vlivy, kterým se zatím nelze úplně vyhnout, alespoň minimalizovaly. Hledají se fyziologičtější metody léčby, jež snižují infekce, krvácení do postranních komor mozku, vývoj retinopatie nedonošených. K tomu slouží kromě nejlepších postupů, jež zlepšují dlouhodobou prognózu nezralých novorozenců (například pozdní podvaz pupečníku, řízená a cílená terapie kyslíkem, neinvazivní způsoby podpory dýcháporodní ní, časná výživa mateřským mlékem) i začlenění maminek do ošetřovatelského procesu. A to bezprostředně po porodu, od prvních hodin tak, aby byla matka s dítětem ve vzájemném kontaktu. Jakmile nezralý novorozenec nepotřebuje intenzivní péči, je přeložen na oddělení intermediární péče (IMP) a tady už probíhá následná fyzioterapie a postupné plné zapojení rodičů. Péče je zaměřena na růst a výživu, dozrávání plic, neurologický vývoj. „Naše péče o předčasně narozeného novorozence se snaží co nejvíc napodobit nerušený nitroděložní život v těle matky a zároveň poskytnout dostatek podnětů ke správnému fyzickému i psychickému vývoji dítěte,“ vysvětluje prof. Plavka. O tom, že se to daří, svědčí výsledky neonatologické péče o nezralé novorozence v ČR, která je na špičkové světové úrovni.
Psychická podpora rodičů zcela zásadní
Často zcela nečekaný předčasný porod, bez předchozích komplikací, vede zvlášť u matek k akutnímu psychickému traumatu, který si mohou ve formě posttraumatické stresové poruchy nést životem měsíce a roky. Rodiče předčasně narozených a zvlášť extrémně nezralých novorozenců potřebují speciální psychologickou pomoc, dostatečnou informovanost, možnost co nejčastěji pobývat se svým potomkem, podělit se o své obavy, úzkost a strach. K tomu přispívají kromě psychologů, zdravotníků i dobrovolnické skupiny, například rodičovská organizace Nedoklubko. Ve VFN působí také Centrum provázení, které velmi aktivně pomáhá na Neonatologickém oddělení Gynekologicko-porodnické kliniky.
Novorozenci * „Nedonošený novorozenec“ je podle defi nice WHO (World Health Organization) každý novorozenec, který se narodil dříve než 37 dokončených týdnů gestace (tj. 36 + 6 týdnů a dnů gestace a méně). V ČR je to 8 % ze všech živě narozených dětí. * „Novorozenec s nízkou porodní váhou“ je každý novorozence, bez ohledu na délku těhotenství, jehož porodní hmotnost při narození je menší než 2 500 g. * „Velmi nedonošený novorozenec“ je podle defi -nice WHO každý novorozenec, který se narodil dříve než 32 dokončených týdnů gestace (tj. 31 + 6 týdnů a dnů gestace a méně). Součástí této kategorie jsou „extrémně nedonošení novorozenci“, tj. novorozenci narození dříve než 28 týdnů (tj. 27 + 6 týdnů a dnů gestace a méně). V ČR je to cca 1,2 % ze všech živě narozených dětí.
Foto popis|
|
| | |
"Maminka tu ještě mohla být." Thomayerova nemocnice se málo starala o seniorku, musí školit personál | | Téma: 1. Lékařská fakulta | | 26.6.2018 aktualne.cz Strana 0 | | Lukáš Prchal, Markéta Šrajbrová |
Čtyřiadevadesátiletá žena měla proleženiny, podle dcery i magistrátu personál pochybil. Nemocnice přiznává jen nedostatky v dokumentaci.
Praha - Čtyřiadevadesátiletá Jarmila H. se v pražské
Thomayerově nemocnici léčila hned třikrát v průběhu několika týdnů. V létě 2015 tam žena zemřela. Podle dcery Hany Kuncové však bylo úmrtí matky předčasné, tvrdí totiž, že se nemocnice o matku nestarala správně. Kvůli údajně špatné péči se obrátila na policii a poté i na pražský magistrát, který jí dal za pravdu.
Hlavní město uznalo, že personál nemocnice málo sledoval změny na těle pacientky, špatně vedl zdravotní záznamy a dopustil, aby se jí udělaly proleženiny. A dalo za to nemocnici pokutu.
"Maminka tady klidně mohla být i několik dalších měsíců, kdyby se o ni správně starali a kontrolovali jí proleženiny, které jí způsobili při předchozí hospitalizaci," říká bývalá dětská zdravotní sestra Hana Kuncová, podle níž nejde zdaleka jen o případ její matky.
Proleženiny, které záhy postihla infekce rezistentního zlatého stafylokoka, se dostaly do neléčitelného stavu, tkáň odumírala a Jarmila H. nakonec zemřela.
Umírá, ale je konec návštěvPodle dcery Jarmilu H. nechtěl personál nemocnice řádně kontrolovat právě kvůli infekci, kvůli níž ležela v izolaci. "Když jsem ji měla doma a starala se o ni, nutila jsem ji chodit, aby se jí proleženiny nedělaly. Když se vrátila podruhé z nemocnice, měla je všude," dodává dcera.
Zatímco policie trestní oznámení Hany Kuncové odložila, pražský magistrát jí dal za pravdu. "Předložená zdravotní dokumentace nebyla v některých částech vedena v souladu s platnou legislativou. Poskytovaná ošetřovatelská péče rovněž vykazovala nedostatky, jelikož nezohledňovala v některých aspektech celkový zdravotní stav pacientky, věk, ošetřovatelské problémy a potřeby," napsal ředitel odboru správních činností ve zdravotnictví a sociální péči Josef Vacek.
Pochybení nemocnice potvrzuje i mluvčí magistrátu Vít Hofman. "Nemocnice nedostatečně kontrolovala změny na těle pacientky a nedostatečně vedla zdravotní záznamy," řekl s tím, že šlo o vážně nemocnou pacientku, u které se daly komplikace do určité míry předpokládat.
Město Thomayerově nemocnici udělilo pokutu, její výši však mluvčí prozradit nechtěl. Horní hranice je až půl milionu korun, podle Hofmana ale nemocnice dostala pokutu u spodní hranice, což mohou být jednotky tisíc korun.
"Současně je magistrát toho názoru, že nelze jednoznačně konstatovat, že by shledané nedostatky v péči měly na vlastní vývoj onemocnění pacientky a jeho výsledek rozhodující vliv," stojí v rozhodnutí magistrátu.
Magistrát nemocnici také nařídil, aby personál proškolila v řádném vedení zdravotnické dokumentace, v péči o pacienty s proleženinami, ale i v tom, jak se chovat k umírajícímu a k jeho blízkým.
Dcera si totiž nestěžovala pouze na špatnou zdravotnickou péči, ale i na přístup zdravotníků v době, kdy maminka umírala. Personál Thomayerovy nemocnice jí údajně nedovolil zůstat u lůžka.
"Nerozuměla jsem tomu. Personál mě den před její smrtí vyhazoval z nemocnice, že je konec návštěvních hodin, křičeli na mě, ať už odejdu. Pak přišel lékař, píchl jí morfium a řekl mi, že umírá. Ani primář mi nechtěl dovolit, abych zůstala u ní…" popisuje Kuncová.
Nedostatečná péčeKuncová řešila případ své matky s Davidem Marxem, ředitelem Spojené akreditační komise, která se v Česku stará o zvyšování kvality zdravotní péče. Něco takového se podle něj v kvalitní nemocnici stávat nesmí.
"V případě dekubitů (proleženin) by se mělo začít s mobilizací pacientů, masírováním, polohováním a tak dále. Nevím, zda tohle je výjimečná nebo typická situace v Thomayerově nemocnici. Ale v kvalitní a správně řízené nemocnici tohle není a neměla by být standardní péče," řekl redakci Marx.
Podobný názor zastává i přednostka Ústavu veřejného zdravotnictví a medicínského práva 1. lékařské fakulty Jolana Těšinová. "Proleženiny pacient mít nesmí. V nemocnici k nim dojít nemá. Pokud se proleženiny objeví, jde o selhání ošetřovatelské péče," říká Těšinová.
Úmrtí Jarmily H. řešilo kvůli stížnosti i vedení Thomayerovy nemocnice, podle něj však nedošlo k žádnému pochybení. "Jediným problémem byly drobné administrativní nedostatky ve vedení zdravotnické dokumentace, což však nemělo na kvalitu péče o pacientku žádný vliv," řekl redakci mluvčí nemocnice Filip Matějů.
Proleženiny se mohou objevit u pacientů, kteří jsou upoutáni na lůžko či invalidní vozík. Jde o poškození kůže a podkožních tkání ve chvíli, kdy se nedostatečně prokrvují. Následně může dojít až k odumření tkáně. Navíc roste riziko infekce. Nemocnice nahlásí Ústavu zdravotnických informací a statistiky zhruba devět tisíc případů proleženin za pololetí. V přepočtu na tisíc pacientů jsou nejčastější v nemocnicích následné péče a léčebnách pro dlouhodobě nemocné.
https://zpravy.aktualne.cz/regiony/pra...ta/r~31751ac4786d11e89879ac1f6b220ee8/ |
| | |
Studie: Závislí na drogách mají další psychické potíže | | Téma: 1. Lékařská fakulta | | 26.6.2018 faei.cz Strana 0 | | Petr Starý |
Závislostí na drogách nebo alkoholu to pro mnohé lidi nekončí. Přidávají se další psychické potíže včetně depresí nebo poruch příjmů potraviny. Vyplývá to z předběžných výsledků studie, kterou u příležitosti Mezinárodního dne boje proti drogám a nezákonnému obchodování s nimi (26. června) zveřejnil Národní ústav duševního zdraví ve spolupráci s dalšími zařízeními.
Výzkum ukázal, že s dalšími psychiatrickými problémy se potýká více než polovina pacientů se závislostí. „Nejčastější jsou úzkostné a depresivní poruchy, poruchy osobnosti, psychotické poruchy a poruchy příjmu potravy. Klienti s tzv. duální diagnózou, tedy souběhem závislosti a další psychiatrické diagnózy, mají zpravidla těžší průběh nemoci, závažnější zdravotní a sociální důsledky a někdy i horší léčebné výsledky,“ řekla Barbora Orlíková z Národního ústavu duševního zdraví.
Pro představu: v psychiatrických ambulancích bylo v roce 2016, ze kdy jsou zatím poslední souhrnná data, léčeno bezmála 36,5 tisíc pacientů s potížemi s návykovými látkami – nejpočetnější skupinou jsou přitom alkoholici (téměř 60 procent). V uvedeném roce bylo zároveň v nemocnicích hospitalizováno zhruba 15,5 tisíc lidí pro poruchy způsobené užíváním návykových látek, přičemž nejčastěji to bylo opět kvůli alkoholu.
Alkohol je horší než pervitin
Nejzávažnější potíže přitom mají lidé závislí na alkoholu. Jak ukazují průběžné výsledky studie Národního ústavu duševního zdraví, oproti běžné populaci se u pacientů se závislostí výrazně častěji objevuje výskyt deprese a úzkosti, z dalších psychiatrických symptomů pak interpersonální senzitivita (obtíže v sociálním kontaktu, přecitlivělost na kritiku, nízká frustrační tolerance) a hostilita (nepřátelské chování), paranoidní stavy a psychotické myšlení.
Každý devátý dospělý v Česku pije alkohol minimálně čtyřikrát týdně. Podle zjištění Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti by problémy s pitím mohlo mít 1,6 milionu dospělých, velké riziko závislosti je u 900 tisíc osob.
„Pro nás překvapivě měli pacienti léčící se pro závislost na alkoholu více závažných psychiatrických potíží než pacienti závislí na pervitinu,“ konstatovala Orlíková.
Podle poslední výroční zprávy o užívání drog v Česku přitom přibývá lidí, kteří alkohol pijí každý den. Roste rovněž podíl těch, kteří popíjejí nadměrně a hrozí jim závislost. Každý den alkohol předloni pilo asi 600 tisíc mužů a žen, 100 tisíc z nich pak zvládalo pět a víc sklenic.
„Pití alkoholu u nás není jen široce tolerované, je považováno za součást národní identity a kultury,“ uvedl přednosta kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice Michal Miovský.
Psychické potíže mnohdy předcházejí
Podle Národního ústavu duševního zdraví se samozřejmě těžko odpovídá na otázku, jestli je závislost následkem psychiatrického onemocnění, nebo zda jsou aktuální psychiatrické obtíže důsledkem závislosti. Je ovšem potvrzené, že nadužívání alkoholu a užívání některých drog vyvolává depresi nebo psychotické stavy.
„U mnoha pacientů je ovšem zřejmé, že závažné psychické potíže předcházely rozvoji závislosti a závislost řadu symptomů pouze posílila. Je tedy důležité apelovat na prevenci a včasný záchyt psychických potíží, a to zejména u adolescentů. Včasnou léčbou psychického onemocnění se dá předejít závažným důsledkům,“ upozornila Barbora Orlíková.
Z aktuální zprávy Evropského monitorovacího centra pro drogy a drogovou závislost vyplývá, že mladí Češi se stále drží mezi nejčastější uživatele konopných drog. Marihuanu nebo hašiš užila v posledním roce téměř pětina lidí ve věku 15 až 34 let. Ve skupině od 15 do 16 let má v Česku aspoň jednu zkušenost s tímto typem drogy dokonce bezmála 40 procent mladých lidí – nejvíce v Evropě. Češi jsou navíc hlavním zdrojem pervitinu na starém kontinentu.
https://faei.cz/studie-zavisli-na-drogach-maji-dalsi-psychicke-potize/ |
| | |
VZP vyhrála první soud ve věci paragrafu 16. Imunoterapii pacientovi zaplatit nemusí | | Téma: 1. Lékařská fakulta | | 26.6.2018 zdravotnickydenik.cz Strana 0 | | Michaela Koubová |
Po třech prohrách má VZP na kontě první vítěství ve věci paragrafu 16. Foto: Flickr, koláž ZD
Po třech prohrách ve věci paragrafu 16 zaznamenala minulý týden ve čtvrtek Všeobecná zdravotní pojišťovna první vítězství. Městský soud v Praze totiž zamítl žalobu pacienta, který se soudil o úhradu imunoterapeutického přípravku Opdivo na metastatický melanom. Soud dospěl k závěru, že se nejednalo o jedinou možnost léčby – obvyklá je totiž léčba cytostatiky.
„Všeobecná zdravotní pojišťovna uspěla u Městského soudu v Praze ve sporu s pojištěncem, který požadoval úhradu onkologického léku Opdivo. Městský soud v Praze potvrdil, že pojišťovna je vázána indikačnímu kritérii stanovenými SÚKL a byť pojištěnec považuje tento lék oproti hrazené léčbě pro sebe za prospěšnější, tak jestliže jsou kritéria závazně stanovená, zdravotní pojišťovna nejenže nepochybila, ale ani nemá jinou možnost než postupovat podle nich,“ uvedl na konferenci Návrhy nutných legislativních úprav v oblasti úhrad léků a zdravotnických prostředků, kterou pořádala Academy of Healthcare Management, právník VZP Jan Kříž.
VZP loni v září zamítla žádost o úhradu Opdiva na paragraf 16 s odůvodněním, že nebyly naplněny podmínky pro mimořádnou úhradu, protože klient mohl být ve 2. linii paliativní terapie léčen v souladu s doporučením odborné společnosti a mezinárodních guidelines cytostatiky hrazenými ze systému veřejného zdravotního pojištění.
Soud dal za pravdu VZP v tom, že pokud SÚKL stanovil, že lze Opdivo použít jen v první linii léčby, je jeho rozhodnutí pro pojišťovnu závazné. V souvislosti s mimořádnou úhradou pak soud konstatoval, že se v případě žalobce nejedná o jedinou možnost z hlediska zdravotního stavu. Ačkoliv z klinických studií vyplývá, že imunoterapie je účinnější než VZP navrhovaná a doporučovaná chemoterapie, nelze dovodit, že není alternativou k požadované imunoterapii. Podmínkou výjimečnosti se soud ve stručném odůvodnění nezabýval.
V dosavadních rozsudcích soudy přihlédly k výjimečnostiVedle uvedeného případu prohrála VZP ve věci paragrafu 16 dosud třikrát – jednou v souvislosti s úhradou přípravku Perjeta na karcinom prsu u těhotné pacientky (podrobně jsme psali zde ), dále u léčby dívky s fenylketonurií a do třetice před několika týdny v případě chlapce s keratokonem, jemuž pojišťovna zamítla úhradu operace očí v ceně cca 13 tisíc korun a doporučila problém řešit brýlemi. Přinejmenším první dva rozsudky ovšem jednoznačně potvrzují, že výjimečná úhrada nemůže mít charakter systémového opatření a nemůže jít nad obecné principy hrazené péče.
„Soudci se nevyhýbají tomu, že limitujícím kritériem je omezený objem finančních prostředků. Toto limitující kritérium ale nemůže být uplatněno ve vztahu k jednotlivcům tak, aby z toho byl dovozen diskriminační přístup nebo libovolné podmínky pro přístup k hrazené péči. Mohli jsme se potkat s různými výklady – některými právníky jsou na toto téma pořádány semináře, které z mého pohledu nešťastně vzbuzují v pacientech neúměrná očekávání, že všechna soudní rozhodnutí dopadnou dobře. Z rozsudků vyplývá, že nelze zúžit výklad nároku na paragraf 16 jen na to, že neexistuje jiná alternativa léčby – rozsudky říkají, že by to při současném stavu medicíny způsobilo faktickou nevyužitelnost institutu výjimečně hrazené péče. Na druhou stranu ale to, že tu existuje léčivý přípravek, který má vyšší terapeutický účinek, neznamená automaticky to, že by měl být schválen. Soudci jsou toho názoru, že by to eliminovalo jakoukoliv úvahu o nákladové efektivitě terapie. Musí to tedy být kombinace – nejen jediná možnost léčby a nehrazená péče, ale také výjimečnost a specifičnost případů, kdy nelze postupovat paušálně,“ vysvětlila přednostka Ústavu veřejného zdravotnictví a medicínského práva 1. LF Jolana Těšinová.
V případě úhrady přípravku Perjeta přitom byla specifičnost podle Těšinové dána tím, že šlo o těhotnou pacientku a soud dovodil, že tak neměla stejný přístup ke standardu léčby jako ostatní pacientky – v době těhotenství totiž nemohla čerpat standardně hrazenou léčbu, načež mohl inkriminovaný přípravek prodloužit její přežití. V druhém případě přihlédl soud k nízkému věku pacientky, která bylo od svých dvou let po dobu pěti let zařazena do klinické studie, díky níž nebyla odkázána pouze na dietu a během svého vědomého života tak nic jiného neznala.
VZP vede ve věci paragrafu 16 dalších 11 sporů. Dosavadní rozhodnutí jsou pouze na úrovni krajských soudů, sjednocení na úrovni Nejvyššího soudu, eventuálně Nejvyššího správního soudu prozatím nepadla.
Michaela Koubová
http://www.zdravotnickydenik.cz/2018/0...unoterapii-pacientovi-zaplatit-nemusi/ |
| | |
|
